V Japonsku se lidé často překonávají ve snaze pomoci vám, když zabloudíte. A to doslova. Jednoho slunného odpoledne jsem se svými přáteli zabloudil na procházce Tokiem a zeptal jsem se dvou japonských studentů na cestu. Jelikož tito studenti neuměli moc dobře anglicky vysvětlit směr, rozhodli se, že nás k našemu cíli zavedou osobně. Byli jsme dojati jejich ochotou - brzy se však ukázalo, že oni sami nemají ponětí, kde že to místo je. Nejdřív jsme zabočili doleva, pak doprava, pak zase doleva a zase doprava, jako když se stoupá po schodišťové šachtě. Celou dobu se naši studenti na přelidněných ulicích ptali na cestu dalších lidí a každý vždy nejdřív ukázal doleva, pak doprava, pak zase doleva a zase doprava. Ale všichni měli aspoň snahu.
V Anglii jsem měl štěstí, když jsem dostal alespoň nějaké instrukce. Každý, koho jsem zastavil a ptal se na cestu, buď tvrdil, že neví, nebo někam ukázal rukou jako střelka kompasu se slovy "tam někde." A to jsem nehledal žádné zapomenuté uličky nebo autobusové zastávky, ale významné milníky, jakými jsou muzea a popraviště, kde několik manželek Jindřicha VIII. přišlo o hlavu. Jeden můj známý mi později vysvětlil, že Angličané, jakožto národ mořeplavců, mají vrozený orientační smysl. Nemusejí ani vědět, kam vlastně jdou, a stejně tam dojdou. Něco jako hejno hus. Jiný můj známý zase naopak tvrdil, že Angličané - opět jakožto národ mořeplavců - se naučili sestavovat tak vynikající mapy, že se jim už přestali snažit konkurovat.
Abychom lépe pochopili, jak funguje vrozený orientační smysl, můžeme se vypravit na Saharu, kde žije mravenec se jménem desetkrát delším, než je on sám. Vzhledem k tomu, že Sahara je tak rozpálená, má tento mravenec pouhých třicet minut k tomu, aby si sehnal potravu. Vyleze tedy ze svého mravenčího příbytku a začne se horečně pídit všemi možnými směry. Než sežene něco k snědku - třeba nějakého méně úspěšného mravence - urazí svým klikatým pobíháním pěkný kus cesty od domova. Navíc kolem sebe nevidí nic než písek a třeba mu zbývá už jen minuta, než ho slunce usmaží. On je ale v klidu, protože bez ohledu na to, kde potravu našel, vyrazí zpět domů vždy tou nejkratší cestou. Vědcům zatím není jasné, jak to bez pomoci satelitů, značek a map dokáže. Třeba si umí spočítat každý krok a zatáčku, nebo to možná prostě ví, tak jako husy v Anglii.
Ať už je to jak chce, s vrozeným orientačním smyslem podobným tomu mravenčímu, jsem se mnohokrát setkal v České republice, u národa, který má všechno kromě oceánu a pouště. Jediný rozdíl spočívá v tom, že tady to funguje naopak. Když jde člověk večer do hospody na pár piv, jde zpravidla tou nejkratší cestou. Po dopití posledního piva klátivě vyrazí domů a nazdařbůh kličkuje sem a tam s hlavou kymácející se ze strany na stranu. Nicméně bez ohledu na to, jak je hospoda daleko a jak moc dotyčný vrávorá a potácí se a schází z cesty, vždy dorazí domů živý a zdravý. Nepochybně k velké radosti manželky a rodiny.